Naši předci dokázali zkušenosti celých generací vmáčknout do jedné věty. Určitě znáte třeba tuhle: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Každý den kolem sebe vidíme, jak to funguje, a často nad tím kroutíme hlavou. Ale je to tak: slova, která slyšíme, spoluvytvářejí naši realitu.
Víme, že to tak funguje v politice, víme, že to tak funguje v reklamě – ale všimli jste si už někdy, že i vy sami sobě dokážete namluvit něco, co třeba vůbec není pravda?
Na slovech, která říkáme sami sobě – nebo sami o sobě – totiž setsakramentsky záleží – a můžou být důvodem, proč se nám něco daří – anebo proč zažíváme opakovaně neúspěch. A to platí samozřejmě i při studiu jazyků.
Při webinářích, které jsem pořádala před pár týdny jsem se ptala: Co je pro vás největší překážka, když máte mluvit anglicky? Tohle jsou některé odpovědi, které se mi sešly:
- vůbec se neodvážím, jsem nemožná
- mozek už po padesátce není, co býval dřív
- nejsem schopný si zapamatovat slovíčka
- je to hrozně složité
A pak slovo problém v mnoha kombinacích: s mluvením je problém, mám problém rozumět, pro mě je problém gramatika…
Už víte, kam mířím?
Když o něčem budu pořád dokola říkat, že je to problém, budu to samozřejmě jako problém taky vnímat. Když si namluvím, že jsem nemožná, že fakt, že zapomínám slovíčka, znamená neschopnost, že můj mozek prostě nejspíš nefunguje pořádně, že je to všechno hrozně složité – k lepšímu zvládnutí jazyka mi to rozhodně nepomůže.
Magie japonských znaků
Učím se teď japonsky – jsem teprve v začátcích a chci se naučit číst, protože vím, že mi při studiu jazyků právě čtení pomáhá úplně nejvíc. V japonštině to ovšem znamená naučit se číst znakové písmo.
Tenhle znak: 人 znamená člověk. To není tak těžké, vlastně jde toho človíčka v tom znaku i poznat, což rozhodně v japonštině vždycky neplatí.
Zajímavé to začne být, když se ten znak učíte přečíst. Jednou to je nin, jednou jin. Taky hito nebo bito. Nebo jenom to. A aby to bylo ještě pestřejší, taky to může být ri.
Jak se pozná, kterou výslovnost máte použít? Nepozná. Musíte to prostě vědět, naučit se to v konkrétních kombinacích, v konkrétních souslovích.
Nejde mi to. Některá slovíčka s tímhle panáčkem jsem opakovala snad už dvacetkrát a pořád je nedávám správně. A ano, přiznám se, že mi přitom i blesklo hlavou: sakra, proč to musí mít takhle složité?
Jenže nad tím vším se jako kouzelná duha klene moje fascinace japonštinou. Je to složité, ale právě to je úžasné. Nepřestávám být nadšená z toho, co tenhle systém všechno umožňuje. Kdovíjak dlouho ještě bude trvat, než si budu schopná aspoň něco jednoduchého japonsky přečíst. Než dám dohromady kloudnou větu. Kolikrát ještě budu muset některé slovíčko zapomenout, než si ho konečně zapamatuju. Ale nebojuju s tím. Užívám si to.
Pro jazyky víc než pro cokoliv jiného platí, že i cesta může být cíl. Neházejte si na ni překážky v podobě negativních hodnocení typu „jsem nemožná, je to hrozně složité, asi na to nemám, je to problém“ či cokoliv si na sebe ještě dokážete vymyslet.
Učit se jazyk je skvělé a vy jste taky skvělí – tak si tu cestu taky užívejte 🙂
