Když se mě někdo zeptá, kolik jazyků vlastně umím, vždycky se trochu zarazím. Má to několik důvodů:
- Nepamatuju si to a musím to počítat.
- Řeším, co to vlastně znamená „umět jazyk“.
- Děsí mě představa, že mě z některého z jazyků bude chtít tazatel otestovat a já naprosto propadnu.
S jazyky není člověk nikdy hotový – to platí i pro mateřštinu. U cizích jazyků, které si osvojil studiem, navíc není úroveň stabilní. „Use it or loose it,“ říká se anglicky, čili pokud to nepoužíváš, ztratíš to. A udržovat, natož rozvíjet několik jazyků najednou, je téměř nemožné.
Mám tak „svoje“ jazyky v různém stadiu rozpracovanosti či chátrání.
Tady je moje inventura v polovině roku 2024, po jednotlivých jazycích chronologicky tak, jak jsem se je učila.
Čeština
Svou mateřštinu zvládám myslím dobře 🙂 Přiznávám ale, že občas přemýšlím, „jak se to řekne česky“, protože mi nějaký obrat či termín rychleji naskočí v cizím jazyce a český ekvivalent ne a ne se vynořit.
Ruština
Jak jsem se k ní dostala:
Jsem Husákovo dítě, takže ruština mi přibyla jako povinný cizí jazyk v 5. třídě základní školy. I když tenkrát měla ideologický nádech, pro naši rodinu dost citlivý, bavila mě – dodnes si vybavuji první rozhovor, který jsme si měli připravit za domácí úkol, a písanky na azbuku jsem upřímně milovala.
Jak jsem na tom:
Po maturitě a zkoušce na vysoké škole jsem se ruštině už nikdy formálně nevěnovala. Před pár lety jsem ji potřebovala aktivně používat při práci na jednom projektu a ukázalo se, že si z ní stále ledacos pamatuju. Azbuka mi nedělá žádný problém, docela dobře rozumím mluvenému slovu. Aktivní používání taková sláva není, ale na domluvení to stačí.
Co se s ní chystám dělat:
Nic. Ruština má pro mě bohužel pořád ideologický nádech, teď z aktuálních mezinárodně-politických důvodů. I když vím, že jazyk za to nemůže, těžko bych si dokázala ospravedlnit čas, který bych mu věnovala.
Němčina
Jak jsem se k ní dostala:
Na gymnáziu mě šoupli do němčinářské skupiny, protože na angličtinu brali jen ty, kdo ji už měli na základce. Vlastně mi to nijak nevadilo, němčina mi tenkrát beztak přišla praktičtější. Ve třeťáku jsme dostali výbornou profesorku, která mě pro němčinu dokázala nadchnout.
Kolem dvacítky jsem „šprechtila“ dost obstojně, i díky německé kamarádce, se kterou jsme si psaly a několikrát se navštívily. Když se otevřely hranice, toužila jsem po studiu v cizině a bylo mi tenkrát jedno, jestli to bude v němčině nebo angličtině, oba jazyky jsem měla na zhruba stejné úrovni.
Jak jsem na tom:
Zahraniční studium jsem nakonec absolvovala v angličtině a němčinu to bohužel zcela převálcovalo. Periodicky jsem se k ní sice vracela, ale nikdy jsem ji k plnohodnotnému životu neprobudila. Pasivně ji zvládám dobře – čtu prakticky jakékoliv texty stylem „co nevím, to si domyslím“ a zpravidla si domýšlím správně. Ani porozumění mi nedělá velký problém, zejména pokud jde o známý kontext.
Při mluvení nastává velký paradox: Mám výborný přízvuk (lepší než v angličtině), takže to občas někoho zmate a myslí si, že jsem rodilá mluvčí – dokud neudělám nějakou naprosto banální chybu, což se mi stane nejpozději ve druhé větě 😀
Co se s ní chystám dělat:
Po všech těch letech skomírání jsem se rozhodla ji resuscitovat. Jéj, němčino, těš se! Souvisí to s mým studiem dějin umění, do kterého jsem se „na stará kolena“ pustila. V bakalářském stupni je vyžadována zkouška z cizího jazyka a i když angličtinu bych měla „zadarmo“, beru to jako příležitost se k němčině zase aktivně vrátit.
Angličtina
Jak jsem se k ní dostala:
Ve druháku nebo ve třeťáku na gymplu jsem si usmyslela, že přidat k němčině i angličtinu by nemuselo být špatné, a začala jsem chodit do jazykové školy. První hodinu a první lekci o rodině Prokopových si pamatuju velmi živě – lektorka mě vyzvala, ať začnu číst úvodní text. Já ale byla angličtinou do té chvíle opravdu nepolíbená a každé slovo jsem četla tak, jak bylo napsané…
Přes tyto trapné okamžiky jsem se naštěstí rychle přenesla a angličtinu jsem pak nasávala, jak jen to šlo. Dodnes mám třeba sešitky s anglickými povídkami, které jsem si koupila – paradoxně – v ruském knihkupectví.
V 90. letech se mi splnil sen a strávila jsem rok na vysoké škole v USA. Byl to asi nejdůležitější rok mého života – všechno zásadní, co se stalo potom, tak či onak souvisí s touto mou životní zkušeností.
Jak jsem na tom:
Považuji se za téměř bilingvní, s úrovní blízkou rodilým mluvčím. Angličtinu používám denně, pracovně i soukromě.
Co se s ní chystám dělat:
Angličtina bude nepochybně i nadále součástí mého běžného života, nic víc pro ni neplánuju. Kdybych se přece jen do něčeho měla pustit, chtěla bych vylepšit svůj přízvuk a natrénovat „přepínání“ z americké do britské angličtiny. V nejbližší době na to ale nejspíš nedojde.
Španělština
Jak jsem se k ní dostala:
Asi jsem se na gymplu nudila, nevím, každopádně počátky mé španělštiny se datují taky tam. Už si ani nevybavuji, proč jsem si vybrala jako další jazyk právě ji. Matně si vzpomínám, že jsem tenkrát viděla film Carlose Saury Carmen a naprosto mě nadchnul – pro španělštinu i pro flamenko. Nejsem si ale jistá, jestli nejdřív byl film a pak rozhodnutí pro španělštinu, nebo jestli jsem na ten film šla právě proto, že jsem se už španělsky učila. Láska k obému mě provází dodnes.
Jak jsem na tom:
Mám mezinárodní zkoušku na úrovni C1, ale popravdě se na to „céčko“ necítím. Chybí mi hlavně praktická zkušenost – mám načteno a naposloucháno, ale mluvím jen málokdy. Vždycky jednou za čas se španělštině věnuju tak půl roku intenzivně, to se pak vrhnu na knížky a podcasty a absolvuji hodiny konverzace se španělským lektorem. Na posun na trvale lepší úroveň to nestačí, ale udržuju tak jazyk v „provozuschopném“ stavu.
Co se s ní chystám dělat:
Momentálně mi prostor na španělštinu moc nezbývá, jenom ji tak „lechtám“ tím, že si občas něco španělsky přečtu nebo poslechnu. Možná se ale povede nějaká cesta do Španělska a tajně doufám, že bych tam jednou mohla strávit delší čas a dostala tak španělštinu na úroveň bližší angličtině. (Ta je pro mě měřítkem pro všechny další jazyky, bohužel asi nedostižným…)
Francouzština
Jak jsem se k ní dostala:
Pracovala jsem několik let v diplomatických službách a i když k práci jsem francouzštinu nepotřebovala, skamarádila jsem se s jedním kolegou – francouzštinářem a řekla si: „Že bych tu francouzštinu taky zkusila?“ Začínala jsem intenzivním letním kurzem na Institut français s výbornou lektorkou Yvonne – i když bylo všechno jen ve francouzštině, měla jsem od první hodiny dojem, že všemu rozumím a vůbec že mi to všechno báječně jde.
Jak jsem na tom:
Pocit, že všemu rozumím, mi vydržel dodnes 🙂 Díky znalosti španělštiny mě nepřekvapuje gramatika ani slovní zásoba a když to trochu „pofrancouzštím“, zvládnu mluvit o čemkoliv. Není to ale taková výhra, jak to na první pohled vypadá. Nebaví mě totiž věnovat se ladění chyb a drobností a celá léta stagnuji. Oficiálně mám mezinárodní certifikát na úrovni B2.
Co se s ní chystám dělat:
Francouzštinu udržuju stylem „jednou za čas“ podobně jako španělštinu (kterou ale umím líp).
Japonština
Jak jsem se k ní dostala:
Už od gymplu mám japonského kamaráda. Nejdřív jsme si psali, pak se on dostal na návštěvu do Čech a já do Japonska. Zatímco v Evropě jsem se se svými jazyky byla všude schopná nějak domluvit, v Japonsku tohle nefungovalo. Ten pocit, že nikomu nerozumím (a nikdo nerozumí mně) a že nejsem schopná ani rozeznat cedulku „WC“, byl zvláštní, provokující a fascinující. Takže jsem zatoužila do toho proniknout a japonštinu se naučit. Trvalo ještě mnoho let, než jsem se do toho pustila, ale nakonec to přišlo!
Jak jsem na tom:
Používám japonštinu jako důkaz toho, že nejsem žádný jazykový génius. Kdybych měla talent na jazyky, musela bych být už mnohem dál – mám za sebou několik let a stovky hodin studia a pořád se plácám na úrovni pokročilého začátečníka. Je to myslím trochu také tím, že nemůžu využít svůj oblíbený způsob tréninku cizího jazyka – totiž čtení. V běžném japonském textu stále stěží rozeznávám pár znaků, na pochopení významu to opravdu nestačí. Naopak v mluvení jsem nějaký posun přece jen zaznamenala, hodně mi pomáhá stínování. S vynaložením velikého úsilí na obou stranách bych se asi už byla schopná aspoň trochu domluvit.
Co se s ní chystám dělat:
Japonština je jazyk, který teď aktivně studuju. Už dlouho. A dlouho ještě budu 🙂 Prakticky každý den se učím slovíčka, nedávno jsem přidala japonské podcasty pro začátečníky, kterým konečně aspoň trochu rozumím. Jednou týdně mám individuální hodinu s japonskou lektorkou, kterou mám moc ráda (hodinu i lektorku :-)).
Co dál?
Cože? Copak nemám dost?
Nemám. Japonština sice mé kapacity vytěžuje celkem důkladně, to ale neznamená, že by mě nelákala další jazyková dobrodružství.
Ve škole mě čeká latina. Už dávno jsem si na ni myslela, ale nikdy jsem neměla dostatečný důvod jí věnovat čas – živé jazyky byly příliš velkou konkurencí. Když teď ale „musím“, těším se na ni jako malá holka 🙂
Na seznamu „třeba to jednou vyjde“ jsou dále:
Portugalština: Moc se mi líbí, jak zní, a byla by skoro „zadarmo“, ne? 😉
Italština: Už jsem s ní trochu koketovala a navíc miluju Řím.
Korejština: Jsem velká fanynka korejské kinematografie, tak není divu, že jsem si zamilovala i korejštinu.
Švédština: Asi kvůli dětem z Bullerbynu 🙂
Polština: Je krásná.
Prakticky jakýkoliv další jazyk 🙂